Kolikrát jsme jenom my ze starší generace v životě záviděli soukromým podnikatelům! Začalo to samozřejmě už v předlistopadové éře, kdy jsme ale pochopitelně záviděli jenom těm ze západních zemí, těm zpoza železné opony, o kterých jsme si tu udělali vlastní obrázek. Našim soukromníkům jsme tehdy závidět oficiálně nemohli, protože se tu v socialistické společnosti prostě s výjimkou poslední doby před jejím zhroucením podnikat nedalo, ale o to víc jsme záviděli těm cizím. Zatímco my jsme měli nízké tabulkové platy, které nám stát coby téměř bezvýhradní zaměstnavatel dával, měli ti cizí podnikatelé peněz hromady a žili si jako v ráji. Samozřejmě v našich představách, protože nikdo nikomu z nás neukazoval ty zkrachovalé. O těch mluvila jedině ideologie naší vrchnosti, jíž jsme ale naslouchali neradi a s nedůvěrou, protože tu z ideologických důvodů často platilo ono kýmsi v listopadových dnech vymyšlené heslo „Jihočeká pravda lže, jako když Rudé právo tiskne“.
A po listopadu to ze setrvačnosti pokračovalo a mnohdy dodnes pokračuje, stále je mezi námi ještě mnoho těch, kdo soukromým podnikatelům závidí. A někdy jim skutečně závidí plným právem. Ale někdy také ne. Protože se ne všem soukromníkům vede tak, jak to máme my ostatní ve svých myslích zafixované. Ne všichni soukromníci jsou vždycky úspěšní a bohatí. Jsou tu i ti chudí a s problémy.
A co dělají ti posledně zmínění, aby už chudí nebyli a problémy pokud možno neměli? Ti si kvůli tomu obvykle berou půjčky. A když to chtějí mít co nejjistější a nejsnadnější, bývá jejich volbou hypotéka bez doložení příjmu. Protože u té je daleko jistější, že ji žadatel dostane, než je tomu u bankovních půjček. Tady není třeba být všestranně dokonalí, abychom peníze k dispozici dostali. Stačí nemovitost, která by se dala jako záruka splácení do zástavy, stačí mít z čeho splácet, a je vše v tom nejlepším pořádku.